Střepiny granátového jablka l. Údolí neklidu
Prekambrium
Zkameněly kvítky drobné, modrající
doteky v křehké démanty obroušeny
nepřivoníš
v oblázcích safírových
hřejivé teplo navždy soustředěno
nedotkneš se
osudovým krokem pomalu vše mizí
ztrácí se v nedohlednu
nenajdeš již
monotónně vlny omílají v písek
poušť kamenitou, šumění zrodu
neuslyšíš
doteky lehkými v démanty obroušeny
temnými silami drceny v prach
nespatříš
Slzy
Slzy jsou solí vzpomínek
vonících létem
v sesuvech myšlenek
marně se brodíme
hledajíc něco
co ještě smutně kvete
Sněženkám nadohled
Na špalky odstavím sebe
a počkám si na jaro
zazimován uprostřed bílého ticha
sněženkán nadohled
Zrnka dne
Jen závoj z mlhy opadne
vyzobávám zrnka dne
z misky vah
vznešeného ticha
Údolí neklidu
Z epizod povznesen dotkl se hvězd
údolím neklidu, divokých strží
Poe se vrací
v pařátech další oběť nese
z půlnočních stínů, bez pohybu
skvělé mraky valí, valí jak vodopád
zůstanou snad a s ním jeho básně
co zasněné květy v bezesných nocích střeží
ze všech svých noblesních azurových věží
sebranko náhodná, vlníš se jako pole v dešti
to z tvého potu a z tvých slzí
znovu vzkvet břečťan ve skrytém sloupoví
a havran zas dolů slét
zanechav Osud i s Hodinami
na nehybné cestě zpět
Jiskra vzdoru
V korunách prastarých platanů oči žhnou
kam ztrácíš se slzo
vytrysklá z listoví podzimního spadu
tam, kdesi vzadu
v impresích z ranních mlh
uhasil ledový pramen
i poslední jiskru vzdoru
Smutek růží
Smutek je daný růžím
pro tebe zvláštně planou
něžnosti z nich ti dlužím
když trhám je
v rukách vadnou
Pijavice noci
Vysává ze mne všechnu bolest
když obtloustlá hoduje na mém dřímajícím těle
dýchá můj vzduch
v lechtivých snech obnažuje se
a láká k obscénním hrátkám
roztažena hoví si v mé posteli
přikrývá se mojí dekou
mlčí mým hlasem
a zatímco pomalu na sebe bere i moji podobu
já rozpouštím se
v pomalu přicházejícím svítání
Uzel na duši
Ráno jsem jak zvadlá růže
sáhni na mě, píchnu tě
v poledne se v práci změním
ve zpívající labutě
večer hledám vykoupení
dělám mrtvou, nechci tě
bez tebe pak po půlnoci
rozkoš cítím v minutě
Kaleidoskop Zuzany Navarové
Z barevných sklíček života
skládáš si obraz doby
sbíráš je cestou
jak plyne den za dnem
některá řežou
a jiná zase hojí
poslední mají
jen tlustý černý lem
Čekání
V každém zrození
i smrt je cítit
byť na hony vzdálená
bez chvatu, bez studu
vyčkává starobu
od početí čas bystře letí
. . . do hrobu
V perutích
V harému tvého těla
pořádám skvostné orgie
kořeny prorůstám do tvé hlavy
dlouhé nohy pavoučí
po mozku už kráčí
v prchavých okamžicích
slídím ti v játrech, srdci, v plicích
v prchavých okamžicích
tajemné magie
ponořen do vlásečnic, tepen, do žil
v pramenech krve jsem se zmnožil
tělo tvé mě po svém hostí
až do morku kostí