Střepiny granátového jablka V. Kde prvosenky kvetou
Putující
Harmonií zvlněné krajiny
rezonují moje kroky
putující soumrakem
od úvratě k úskalí
Je příliš pozdě na to,
aby stesk stékal po mé bledé tváři
a tvářil se přitom zkroušeně
Rovence
Uprostřed rozbořených zdí
za nedostatku světla
vykvetla lilie Zlatohlávek
navzdory všemu
Dnes modlit se nemá kdo
u zarostlého křížku
šumavské vísky Rovence
Na ostrohu řeky
Na ostrohu řeky smrt zahryzla se do slabin
vyhasly navždy nevinné oči
jehněčí splín vlci zpovzdálí míjí
s plnými břichy
A vítr mezitím unáší do vln řeky
krvavé ticho,
jediné, co zbylo po hostině
Pár kapek rosy
Pár kapek rosy
položíš na moji dlaň
do míst, kde čára života
střetává se s čárou smrti
a divíš se
kolik času ještě máme
Z hor
Dunění krve, masívy skal
třesk karabin, cíl opodál
Nakonec ticho, mohyla, kříž
křiklavé triko, do nebe blíž
Předjaří
Rozkvetlá jíva svou vůní láká
k milostným hrám z duhových úlů
od naproti Opylovače
Blízké setkàní
Za hustou mlhou nízko nad obzorem
oranžové světlo jasně problikává
Uvidím už konečně přistávat
vesmírnou loď s mimozemskou civilizací
nebo zase jen, jako každé ráno,
vychází slunce za mojí zahradou
Úvaha
To, co si hodně přejeme
se i splní
Soužení ale také patřík životu,
o kterém sníme
Pokroucené ticho
Odkudsi zní melodie
tenká jako vlásek
co po tobě zbyl
na pomačkaném polštáři
Zvolna se vzdaluje, mizí
a zůstává po ní
jen pokroucené ticho
chycené mezi dveřmi,
kterými odešla jsi
Navždy ...
Přivolávač deště
Konečně táhnou nad hlavou
mračna černá jak kleště
Pár kapek květům nestačí
chci zvolat "ještě ..."
však v hrdle selže mi hlas
Přivolávače deště
Kde prvosenky kvetou
Ledově horskou vodu
rozhozenou po kameních
korytem věčnosti strhává proud
úbočím dolů, do údolí,
kde prvosenky kvetou
A v posledních poryvech vichru,
co ruší klidné snění,
mění se jejich žlutá
v koktejly usmíření
. . .
Ticho je jen předzvěstí
prudké bouře,
která dostihne tě,
když nejméně to čekáš
/p