Ohlodané kosti Šumavy
Modrava. Místo, kde kdysi neštěkl pes (mimo vlčáků pohraniční stráže) je dnes výtečným startem pro turistické aktivity. Pro nás místo důvěrně známé. Z ní se vydáváme na průzkumnou celodenní výpravu za tím, co zbylo z obloženého stolu po kůrovcových hodech a jak se k tomu dnes staví příroda sama.
Mechy, visící z kmenů a větví, byly kdysi za dob Karla Klostermanna běžné. Ve druhé polovině 20.století pod náporem kyselých dešťů vymizely a nyní se znovu postupně vrací. K tomu ale musí mít alespoň nějaké stromy a když se podíváte na tristní stav z leteckých fotografií Šumavy, z www.mapy.cz, víte jistě o čem je řeč.
Ze zelené jsme za Cikánskou slatí odbočili a už tady je dobře patrný ústup lesního porostu. Ještě se pár stromů snaží přežít, ale asi marně. Tady byly jen lesy a dle mínění některých i znovu brzy budou. Spíš se ale dají čekat jen pláně, pláně a pláně. Nebo se snad samy zalesňují podobně odlesněné plochy na Knížecích Pláních, u Kvildy, Borové Lady a jinde?
A tak se na nás nikdo nesmí zlobit, když pro jednou nějaký ten zákaz omylem přehlídneme.
Pamatuji si doby v začátku 90let, kdy jsme na hraničních hřebenech vídali první stromy a později i kolečka uschlých stromů. Kolem byl ale ještě všude vysoký letitý les. Nikdo z nás tehdy netušil, že tahle rychlá změna je vůbec možná.
Cesta od Březníku k provalené Roklanské vodní nádrži je asfaltová a i dále až zpět do Modravy pro pěší turistiku jako dělaná. Není dle mého žádný důvod k zákazům vstupu.
Kolem je čím dál méně byť i jen mladých smrčků. I dvojhlavý Roklan je dnes už vidět z téměř každého místa naší cesty. Na druhou stranu člověk si snadno zvykne a tak ani ty zmiňované pláně nejsou pro tuto krajinu to nejhorší. A kdo by neznal Malou a Velkou Fatru, Roháče a jiné taky odlesněné pohoří Slovenska v jejich malebnosti. Pro fotografa to bude jistě mít své přednosti.
Horší by jistě bylo mít takovou Šumavu celou a tak doufám, že někde se přece jen lesy v celistvosti zachrání. Možná je brouček už přežraný a postupně sám degeneruje, vždyť zatím nikdo ani neví proč se do nižších poloh přestal tak razantně šířit.
A ty ohlodané kosti taky jednou navždy zmizí. Poranění krajiny totiž nikdy není věčné.
Sestupujeme podle Roklanského potoka, podzimní slunce ještě hřeje a je čas k návratu.
Poslední pohled nazpět, jakoby do jiného času.
Dole nic nenasvědčuje kalamitě. Krajina u Rokyteckých slatí je opravdu krásná. Suchá tráva jen zvýrazňuje její klid a samotu. A tak i osvěžení v ledové vodě horské bystřiny,mkterou musíme brodit, jde přežít. Na jednu stranu ubíhá v točivých zákrutách Roklanský potok směrem k Javoří pile a na druhou Rokytka odebírá svojí vodu slatím pod Medvědí horou.
Ještě jedno, poslední brodění a už postihujeme Mlynářskou slatí po lesní cestě zpět k Modravě.